Po smrti

26. srpna 2013 v 14:17 | Camilla |  Povídky
Trochu jsem poupravila starší povídku :)


Stála jsem nad nehybným tělem čtrnáctileté holky s zrzavými vlasy. Byla jsem to já. Asi před pár minutami jsem ještě žila, ale trochu se to zkomplikovalo. Nakupovala jsem v oblíbeném obchodě. Probírala jsem se v oblečení a připravovala jsem se na školu, ačkoli bych byla moc ráda, kdyby žádná škola neexistovala. Zrovna jsem na sebe oblékla modré triko, když se to stalo.
Z ničeho nic dovnitř vtrhl muž. Nikdy jsem ho neviděla, ale nevypadal, že se vydal nakupovat. Přišel přímo ke mě. Mlčel. Díval se mi hluboko do očí a já mu pohled opětovala. Ten jeho byl tvrdý a nezdolný. Nemrkal. Z rukávu mu sklouzl nůž. Žaludek se mi v útrobách zhoupnul. Při pohledu na lesklé ostří se mi málem zastavilo srdce. V hlavě jsem měla jednoduché otázky: Co se děje? Kdo je to? Proč má nůž? Brzy jsem tu poslední otázku pochopila. Záhadný muž nezaváhal a bodl mi nabroušenou čepel přímo do hrudi. Ihned utekl. Z hluboké rány mi stříkala rudá krev. Bolest, jakou mi nůž a jeho majitel způsobil byla nepopsatelná. Jako by uvnitř mě hořelo. Utrpení jsem prožívala pouhých pár minut (Podle mě to bylo několik hodin. Zdálo se ni to strašně dlouhé.). Následovala smrt. Ležela jsem v kaluži krve a prodavačka z mé maličkosti málem zešílela. Jakmile přivolala záchranku, omdlela. Kromě nás dvou tam nikdo nebyl.
Měla jsem takový divný pocit. No, vlastně jsem necítila nic. Stala jsem se duchem. Jediné, co jsem uvnitř sebe dokázala rozeznat byla touha. Touha po pomstě. Toužila jsem toho chlápka v rudým hábitu s nožem v rukávu svázat a kopat do něj tak dlouho, než by mu život neunikl mezi prsty. Měla jsem vlastě jednu velikou výhodu - nikdo ně nemohl spatřit, ale by la to i veliká nevýhoda.
Náhle se ukázali i emoce. Pocítila jsem bolest, strach, překvapení, úzskost a mnoho dalších. Zalekla jsem se toho. Zasypalo mě to jako lavina a všechny ty emoce mě obemknuly a nehodlaly stisk povolit. Chvíli jsem s tím zápasila, ale pak jsem to nechala být a pokusila jsem se tíseň ignorovat. Bylo to těžké.
Do obchodu s oblečením vtrhl muž v uniformě. Patřil k záchranné službě. V těsném závěsu za ním další muž s ženou. Ti dva se už zdaleka nepodobali záchranné službě. Byli to policisté. Detektivové vyšetřující mou smrt.
To, co se s mým mrtvým já bude dít dál už jsem vidět nechtěla. Doléhal na mě smutek a žal. Čím dál víc. Vyběhla jsem z obchodu. Kolem se napínala rudá páska s nápisem "Zákaz vstupu". Opodál stála sanitka a pohřební služba s policejním vozem. Při tom pohledu jsem to nevydržela. Zadržované slzy mi vytryskly z očí.
Za páskou se začali shromažďovat lidé. Všechny jsem zanala. Přišli kamarádi, kamarádky, teta se strýcem. Přátelé mých rodičů. Do předu se davem probily dvě osoby. Žena s pokročilým nádechem hysterie a brečící muž. Okamžitě jsem je poznala. Máma a táta. Sesunula jsem se na zem. Řvala jsem z plných plic, jak nejvíce to šlo. Nikdo o mě ani okem nezavadil. Neviditelná, neslyšitelná a zdrcená jsem klečela na studených dlaždicích. Nemohla jsem tomu uvěřit. Jsem doopravdy mrtvá. Co se mnou nyní bude? Co rodiče? Začínala jsem si myslet, že asi umřu znovu. To, co jsem prožívala, byly mukat tak nesnesitelné. Potřebovala sem si to vybít. Chtěla jsem do něčeho praštit. Když jsem to zkulila na pouliční lampě, rukami prošla zkrz. To mě naštvalo, ale nedalo se nic dělat. Brečela jsem a vztekala se zároveň. Ještě jsem nechtěla umřít. Měla jsem prořít nozmální život. Bohužel jakýsi muž rozhodl za mě. Umřu dřív, než bylo nutné.
Popošla jsem k rodičům. Topila jsem se ve vlastních slzách.
"Mami, tati..." křičela jsem na ně. "jsem tady!" Neslyšeli. Oba hleděli na dveře obchodu, kde se vyšetřovala má smrt. Matka zrychleně dýchala a hystericky plakala. Otec vypadal duchem nepřítomen. Oči měl zalité slzami.
Po několika hodinách vyvezli mé tělo ven na červených nosítkách zabalené do modrého igelitu. V tu chvíli moje matka zakročila. Podlezla pásku a rozběhla se k rakvi. Můj táta jí zdrceně následoval. Policisté je okamžitě popadli za ruce a táhli je pryč.
"To je moje dcera, pusťte mě k ní!" Ječela matka zoufale. Otec se pral s policisty, ale nakonec skončili za hranicí jako před tím. Zhroutila se. Tvrdě dopadla na vydlážděnou zem. Nevěděla jsem, jestli to překoná. Jestli se někdy smíří se ztrátou své jediné dcery. A smířím se já někdy se svou smrtí? Nedokážu odpovědět. Nikdy už neprocitnu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Allia Tride Allia Tride | E-mail | Web | 3. srpna 2013 v 11:47 | Reagovat

Moc zajímavé. :-) tvůj blog mě baví.

2 Camilla Camilla | Web | 18. srpna 2013 v 0:21 | Reagovat

[1]: Děkuju moc :)

3 Bublushka Bublushka | Web | 19. srpna 2013 v 20:50 | Reagovat

zajímavá povídka,ale rozvinula bych jí-docela by mě zajímalo co bude dál :)
ale přijde mi, že všechno se řeší moc rychle, možná by stálo za to rozvinout ten pocit ze smrti do většího celku, tu bolest ten pocit  ztráty  života, pohrát si s tím a popsat okolí, pak by to mohla být bomba :)

4 Camilla Camilla | Web | 25. srpna 2013 v 21:29 | Reagovat

[3]: Zkusím to opravit :)

5 Kate Kate | Web | 27. srpna 2013 v 18:07 | Reagovat

[3]: Souhlasím. :) Ale těch pár posledních odstavců se ti vážně povedlo. ;)

6 Camilla , Atík Camilla , Atík | 28. srpna 2013 v 12:12 | Reagovat

[5]: Děkuju :)

7 Neimã Neimã | E-mail | Web | 21. ledna 2014 v 20:48 | Reagovat

Líbí se mi tvůj blog, nebudu jmenovat co, ale řeknu jedno jediné slovíčko.....
VŠE

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama