Prolog

22. ledna 2014 v 7:00 | Camilla |  Krajina
Ahoj, (Pokud nechcete číst tyhle kecy, přejděte raději k samotné povídce... bojím se, že by ten výkec mohl někoho unudit k smrti!!!) :D
Tákže je tu prolog k první blogové povídce. Někteří z vás kousek četli, když jsem ukázku zveřejňovala, ale to nevadí. Snad se bude líbit, ačkoli si nemyslím, že to bude nějaké veledílko. Tak průměrná povídka. :D
A také vám musím poděkovat za všechny komentáře, které mi zde zanecháváte, ačkoli já teď moc neobíhám. Děkuju moc. Také připomínám, že v blízké době uskutečním tu soutěž a myslím, že ceny budou skvělé. Vděčím za ně Fragmentu a hlavně paní Svačinové, která se mnou má trpělivost. O průběhu soutěže můžete hlasovat ZDE v anketě!
Když tak píšu tyhle kecy, které stejně asi nikoho nezajímají, uvědomila jsem si, že je píšu kvůli nervozitě z vašeho názoru na prolog. Nebojím se, ale je to první zveřejněná povídka a jelikož se moje básničky líbily, trochu mi to dodává na odvaze, ale steně... No nic. :D Prosím o pravdivý názor do komentáře. :D



Slyšela jsem tlukot svého srdce.
Slyšela jsem vzdálené ticho.
Cítila jsem, jak mě opouští.
Pomalu…
Velmi pomalu.
Nikdo mi nedělal společnost. Byla jsem sama. A sama také zůstanu. To bylo dobře, mělo to tak být. Otevřít oči pro mě bylo těžší, než jsem čekala. Všechno pro mě nyní bylo obtížné. Nedokázala jsem myslet. Nedokázala jsem se pohnout. Mé tělo bylo jen ulitou pro mé polomrtvé vědomí.
Jakmile jsem otevřela oči… tma. Viděla jsem pouhé záblesky zlatého světla. Necítila jsem své tělo, jako by nebylo. Tolik jsem toužila zvednout se z téhle bílé nemocniční postele a odkráčet. Opustit přítomnost pípajících počítačů a těch podivných přístrojů, které mi pomáhají v dýchání. Bohužel… nešlo to.
Když jsem takhle ležela měsíc, už jsem si ani nevzpomínala, proč tu vlastně jsem. Teď už si nedokážu vzpomenout ani na to. Musela jsem se smířit s tím, že teď čekám jen na smrt. Půl roku jsem nespatřila světlo - jen temnotu. A ono vysvobození stále nikde. Vždy, když jsem se cítila na pokraji života a smrti, přišel jen spánek. Zanedlouho jsem se probudila a přečkala čas, kdy jsem byla při vědomí. A pak znovu a znovu.
Cítila jsem, jak mě opouští.
Rychle…
Velmi rychle.
Byla jsem šťastná.
Konečně…
Má poslední myšlenka patřila záchraně světa.
***
O dva měsíce později.
"V pohodě?" Ptá se mě Stela. Má o mě starost, to je jasné. Nedivím se jí.
"Ne…" Zašeptám. Stela je moje nejlepší kamarádka. Ví, co se před pár měsíci stalo a chápe to. Také ví, že se z toho asi ještě dlouho nevzpamatuji.
"Když tě takhle vidím… je mi do breku." Odpoví. Nesnaží se mě utěšovat, jako moji ostatní kamarádi. "Pojď na zmrzlinu, trochu se zchladit." Mrkne na mě a podá mi ruku. Zachytím se jí a s její pomocí se zvednu ze země, na které jsem seděla.
Sednu si na jednu z židlí u stolu pod deštníkem se zmrzlinou v ruce. Je mi pořád na nic, ale už líp. Stela se posadí naproti mně a zamyšleně líže ledovou zmrzlinu v kornoutku.
"Já pořád nechápu, proč mě za ní nechtěl pustit." Nadhodím a snažím se o veselý tón, ale moc mi to nejde.
"To já taky ne, Kath." Řekne. "Možná se to někdy dozvíš." Dodá s nadějí v hlase. Stela se řídí pravidlem: "Naděje umírá poslední.".
"Nedozvíme se to. Je přeci ve vězení." Odmlčím se. "Za to, co mi provedl." Bolestně sklopím oči. Ještě před měsícem jsem seděla zavřená ve sklepě a nemohla jsem nikam. Půl roku jsem trčela ve tmě, a když jsem se pokusila utéct, otec mě zbil. A hodně. Stále mám jizvy. Všude.
"To ano, ale musí ho přeci někdy pustit, ne?"
"A to za ním chceš jít a zeptat se ho?" oplatím jí otázku hněvným tónem.
Mlčíme.
"Máš pravdu." Uzná nakonec. Obě jsme rády, že teď bydlím u své tety, která je na mě hodná a ani jedna z nás se nechce vracet k mému starému a temnému životu s otcem. Ani neví, co se stalo. Když matku odvezli do nemocnice, otec mě zavřel ve sklepě a nechal tam.
"Jsem unavená. Jdu domů." Oznámím kamarádce. Ta se na mě usměje. Rozloučíme se a já odcházím. Domů to mám kousek.
Lehnu si na postel a okamžitě usínám.
Sedím ve tmě. Okamžitě poznávám, že je to ten sklep. V tom domě. Nad sebou slyším tiché kroky. Již vím, že přijde sem dolů mě zkontrolovat a přinést jídlo. Nepletu se. S prásknutím na zem spadnou padací dveře ve stropu a objeví se slabá zář žárovky. "Kath, nesu ti jídlo." Zvolal hlas mého otce, který právě sestupoval po schodech z padacích dveří dolů.
"Nechci jíst, já chci ven!" Rozkřiknu se a okamžitě mi přiletí pohlavek.
"To nemůžeš." Hodí podnos s jídlem na chatrný stůl a posadí se na křeslo naproti tomu mému. "Jez!" Poručí. Přitáhnu si tedy k sobě talíř a začnu jíst. Je to docela dobré, ale nedokážu si to vychutnat, když ho vidím.
Náhle zaslechnu, jak někdo mluví. Jsem si jistá, že je to z venku, ale slova slyším docela zřetelně.
"Mluví k vám policie. Okamžitě vyjděte z domu a předstupte před nás, Bárte!"

Info o povídce
Další kapitola

Podkud to někdo bude číst, může si dát na blog bann.. Budu ráda. :)


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Aurélie Aurélie | Web | 22. ledna 2014 v 8:10 | Reagovat

vypadá to dost dobře :) zatím si nedovedu představit, jak to bude pokračovat, ale o to víc jsem na to zvědavá :)

2 Nemesis Moriko Nemesis Moriko | E-mail | Web | 22. ledna 2014 v 15:56 | Reagovat

Když jsem četla ten výkec a taky vekdyž je to tvoje první povídka, měla jsem trochu strach z toho jak ten námě pojmeš ale když jsem to dočetla tak jsem byla nadšená! Jestli tu do zítřka nebude další kapitola tak za sebe neručím!:-D

3 Camilla Camilla | Web | 22. ledna 2014 v 16:23 | Reagovat

[2]: Úplně první není. :D Těch nezveřejněných povídek mám hodně, ale tohle je první blogová. :D Jinak děkuju. :)

4 Nemesis Moriko Nemesis Moriko | E-mail | Web | 22. ledna 2014 v 16:31 | Reagovat

Nemáš zač:) Tos měla vidět moje první povídky:D teda.. to mi bylo asi osm ale to je fuk:D[3]:

5 Milča Milča | Web | 22. ledna 2014 v 17:02 | Reagovat

Dám si ho tam, je to krása! :D

6 Ami Ami | E-mail | Web | 22. ledna 2014 v 17:32 | Reagovat

Tak to je krásný!!! Sice jsi tam trochu přeskakovala. Jako...že bys přístě mohla oddělit hvězdičkou atd. ten čas :D Já nevím, jak to vysvětlit :-D Prostě, třeba u té zmrzliny. jak jí Stela řekla, jestli nepůjdou na zmrzlinu a tak šly a teď už sedí se zmrzlinou :D Mezi tím bych dala ty hvězdičky nebo něco, protože...bylo by to tak nějak lepší!
Jinak se mi to mooooooc líbí! Těším se na další kapitolu, tak doufám, že tu bude brzo!

7 Camilla Camilla | Web | 22. ledna 2014 v 17:46 | Reagovat

[6]: Děkuju za rady. :) Příště se polepším. :D

- Děkuju. :D

8 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 22. ledna 2014 v 19:11 | Reagovat

Tak tohle bude stoprocentně bomba! :D
Bann si dám na blog stoprocentně, ale teď to všechno sbírám do jednoho článku, aby mi to nezabíralo tolik místa, takže to nebude hned :):

9 Zoey Zoey | Web | 22. ledna 2014 v 19:13 | Reagovat

Ach to je dobré! Sakra, já jsem se úplně začetla, napsala jsi to hrozně krásně a poutavě! Prosím, chtělo by to první kapitolu :D

10 .Putta .Putta | Web | 23. ledna 2014 v 15:07 | Reagovat

Skvěle napsaná kapitola.. jsme zvědavá, jak děj bude pokračovat. :)

11 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 23. ledna 2014 v 16:30 | Reagovat

Je to fakt dobrý prolog, už se těším na první kapitolu. Chudák holka. Nechtěla bych si něco podobného zažít, musí to být hrozné..! :-)

12 Ellnesa Ellnesa | Web | 23. ledna 2014 v 20:40 | Reagovat

Je to krásné, jestli zůstaneš u této délky kapitol, bude mi to vyhovovat... Doporučuji odlišit čas a doufám, že se někdy dozvím, co se tam stalo.... a bann si dám na blog!

13 Xanya Xanya | Web | 25. ledna 2014 v 9:58 | Reagovat

Je to boží,souhlasím s holkama! Bann si určitě dám na blog. :3 :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama