První kapitola

27. ledna 2014 v 6:00 | Camilla |  Krajina
Ahoj,
dávám sem první kapitolu Krajiny. Není to moc dlouhé, ale delší kapitoly pravděpodobně nebudou. :D Dneska se chci vyhnout výkecům, na to je jiná rubrika. Tak... Snad se bude líbit. :)



Probudit se ze snu, je pro mě docela obtížné. Vždycky si musím nařídit budík s nejotravnější písničkou v mobilu. Jako by se ode mě sen nechtěl odlepit a držel mě ve své vlastní realitě. Většinou se mi přehrává minulost. Především ty špatné okamžiky. To se pak probouzím s brekem.
Dnes mě ale neprobouzí telefon, nýbrž bolest. Cítím, že už jsem dokonale probuzená, oči však neotevřu. Naopak, držím je křečovitě zavřené a snažím se ztlumit prudkou bolest hlavy. Po několika minutách to vzdám, protože to nepomáhá. Pomalu se zvednu na lokty a zadívám se do zdi. Najednou uslyším šustění. Rozhlédnu se kolem sebe. Nic. To je v mé hlavě. Už nebolí. Uvědomím si. Muka odezněla a vystřídal je nepříjemný zvuk. Ten však také začal zeslabovat. Jsem zmatená. Nechápavě zamrkám a povytáhnu obočí.
Z ničeho nic se to změní v hlas. Ne bolest, ne šustění, ale hlas ženy. Nepoznávám ho. Je chraplavý a hodně vzdálený.
"Jdi tam… prosím. Stejně nebude moct jinak. A všechno nejlepší k tvým dnešním šestnáctinám." Ozve se mi ten ženský hlas v hlavě.
Vylekaně vydechnu. "Kdo jste?" Optám se. Odpovědi se nedočkám.
Ticho.
Slyším pouze svůj zrychlený dech.
"Já blázním!" Vyjeknu. Pod polštářem nahmatám telefon a podívám se na displej. 29. Února 5:15
Budík: 6:30
"To není možné!" Syknu podezřívavě. Opravdu. Dne mám pravé narozeniny. Šestnácté. "To není možné!" Zopakuji. Ale něco mi napovídá, že to možné je.
***
Cesta do školy se mi dnes zdá být příšerně dlouhá. Mám sluchátka v uších a vlastně vůbec nevnímám. Pořád slyším ta slova, i přes to, že hlas z mé hlavy už odešel. Jdi tam… Stejně nebudeš moct jinak. Děsí mě to. Když na tím teď přemýšlím, uvědomuji si, že ten ženský hlas mi je povědomý. A hodně.
Vzpamatuji si. Zatřepu hlavou s úmyslem všechny ty myšlenky vyhodit a konečně pohlédnu před sebe. Leknutím se zastavím. Nevěřím svým očím. Když si konečně uvědomím, kam jsem došla, zapomenu dýchat.
Stojím před TÍM domem ve slepé uličce. Nemůžu od TOHO domu odpoutat zrak. Nemůžu se ani pohnout, ačkoli se o to snažím.
Je to tu úplně stejné. Přesně takové, jak si to pamatuju. Vlastně je to takový nevinný rodinný domek. Bohužel jeho majitel tak nevinný nebyl. Teď je to vlastně můj pozemek. Když otce odvlekli do vězení, padlo to na mě. Ale od té doby jsem tu nebyla a ani jsem sem nechtěla jít.
"Jdi tam… Stejně nebudeš moct jinak."
Vykročím ke vchodovým dveřím. Něco mě tam táhne. Stisknu kliku. Jelikož to nečekám, leknu se, když se dveře se zlověstným lomozem otevřou. Zírám dovnitř. Panuje tam šero. Opět to nutkání jít dál. Nebráním se a překročím práh. Ocitnu se v domě, kde jsem prožila ty nejhorší měsíce v životě. Při té vzpomínce se mi skoulí po tváři slza. Osamělá, jako jsem byla tenkrát já. Prudce zamrkám, abych se nerozbrečela, a vykročím dál po chodbě. Mé kroky pronásleduje tichá ozvěna. K mému úžasu je všechen nábytek na svém místě.
Zastavím se uprostřed obýváku. Televize, visící na zdi spolu s obrázky, je pokryta vrstvou prachu, stejně jako všechno tady.
Pohlédnu na pohovku. Vidím tam maminku. Sedí obklopená barevnými polštářky a s úsměvem se kouká na televizi. Po chvíli odněkud přiběhne holčička s tmavými vlásky a modrýma očima. V ručičce drží blonďatou panenku. Mami, pojď si hrát. Tatínek usnul. Řekne dětským hláskem. Maminka se zasměje.
Teď už se slzám neubráním. Nepřítomně koukám na barevný polštář a topím se ve vzpomínkách. Dvěma kroky přejdu k pohovce, upustím batoh s učením na zem a lehnu si. Kolem mě se zvíří prach, ale je mi to jedno. Teď už se mi nezjevuje maminka, ale sklep a tma. Mám pocit, že už to nevydržím. Sednu si a opřu se o jeden z polštářků. Nejdříve si toho nevšimnu, ale pak si uvědomím, že v něm cítím něco tvrdého. Vezmu ho tedy do rukou. Tenhle měla mamka nejraději. Pomyslím si. Je kulatý. Modrá barva už není tak zářivá jako tenkrát. Rozepnu zip povlaku a strčím ruku do vycpávky. Nejdříve nemohu nic najít, ale pak prstem narazím na jakousi krabičku. Vytánu jí ven.
Ta věc je pokryta černým sametem a zdá se, že má za sebou dlouhá léta. Opatrně krabičku otevřu. Nestačím se divit. Do polštářku uvnitř je zasazen podivný, ale krásný prsten. Je zlatý a jsou do něj vyryty prapodivné ornamenty, jsou mi povědomé. Nemohu si však vzpomenout, kde jsem je viděla.
"Já věděla, že ho najdeš. Je pro tebe a můžeš to brát jako dárek ode mě."Ozve se ten hlas v mé hlavě. Málem se mi zastaví srdce. Žena už neměla tak chraplavý hlas a já jí poznala. Ale to přece nemůže být možně. Jenže ten hlas je zcela zřetelný a jsem si skoro jistá, že patří jí.
"No ano, jsem to já, Kath."Odpoví na mé myšlenky.
"Mami?" Vydechnu.
"Přesně tak."Řekne vesele, ale rozeznám i smutek.
"Ale to není možný! Já zas blázním!" Vykřiknu. Jsem přesvědčena, že jsem se zbláznila.
"Neblázníš, zlato." Pokusí se mě uklidnit. Má laskavý hlas. "Navlékni si ten prsten a uvidíš."
Poslechnu a nasadím si tu podivnou věc na prst. Najednou, jako by se se mnou svět zatočil. Zvedne se vítr a rozfouká mi vlasy. Sedím jako přikovaná na pohovce a křečovitě svírám onen polštář. Vůbec nechápu, co se to děje. Když se všechno uklidní, konečně vydechnu.
"Už mi věříš?" Zasměje se hlas mé matky. Neodpovím ihned. Stále upřeně hypnotizuji podlahu a jsem v šoku.
"Tak se podívej." Řekne. To mě probudí. Zjistím totiž, že ten hlas už není v mé hlavě… ale vedle mě. Cuknu sebou. Zvednu tedy hlavu a zaměřím na místo, odkud hlas slyším, ale rychle oči zavřu. Nevím, co mám očekávat. Nechce se mi věřit, že bych ji opravdu mohla znovu vidět. I přes svůj strach pomalu odlepím víčka od sebe. A skutečně. Ona tam sedí!

Playlist:


Prolog
Další kapitola
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nemesis Moriko Nemesis Moriko | E-mail | Web | 27. ledna 2014 v 10:55 | Reagovat

Jééé, úžasný! A tohle jsou krátké kapitoly?!:D Já si pod pojmem krátká představuji kapitoly které psala Ellnesa k Elfímu Lazuritu!:DD

2 Ami Ami | E-mail | Web | 27. ledna 2014 v 14:42 | Reagovat

Božííí! Jsem děsně zvědavá, co se bude dít dál! A krátká kapitola?! Mně takovéhle úplně vyhovují! Souhlasím s Nem, Ell psala rozhodně kraťoulilinké kapitoly, ale mě ty další dávala číst ve škole :-D (teda, pár).
Takže doufám, že další kapitola tady bude brzo!

3 Camilla Camilla | Web | 27. ledna 2014 v 14:55 | Reagovat

[1]:[2]: Děkuju moc! :D Je to takové kratší, ale budiž. :D

4 Milenne Milenne | Web | 27. ledna 2014 v 18:37 | Reagovat

Je to takové kratší, ale moc, MOC HEZKÉ! :D
Ovšem, ZŽ.... :3 :D

5 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 27. ledna 2014 v 19:53 | Reagovat

Krásná kapitola..! To s tou matkou je boží. Ona je duch? Nebo tak něco? A proč se jí zjevila právě na šestnáctiny? V tom určitě bude nějaký háček..! Rychle další kapitolu, mco se na to těším.. :-)

6 Xanya Xanya | Web | 27. ledna 2014 v 21:46 | Reagovat

Tohle je kratší?? Máš vidět mě. :D
Matinka je záhadná a navíc se umí zjevovat! To by mě zajímalo jak to dokázala-no,snad se to v další kapče dozvím. :-D
Takže kapitola je krásná,stejně jako celá povídka :)
Btw,četla jsem tvůj koment u Ell a ne,domů mě nechtěj. Snědla bych všechnu čokoládu kterou bych našla. :-D

7 Violett Violett | Web | 28. ledna 2014 v 23:44 | Reagovat

Pááni! Dívám se na to a stále mi to nejde do halvy (v dobrém) je to genialní a prozatím i originální a věřím, že to tak i zůstane. Jediné minu s mě je, že vždy v první kapitole nepoznám co se děje, ale to není tvá chyba, ale má :D

8 Ellnesa Ellnesa | Web | 29. ledna 2014 v 18:39 | Reagovat

Heh, krátký, jo??????? Tak si přečti moje kapitoly k Elfímu Lazuritu! Bylo to strašně hezký, těším se na další!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama