Druhá kapitola

15. února 2014 v 6:00 | Camilla |  Krajina
Je tu další kapitola... Objevila se mi dokonce i na asku otázka, kdy jí přidám, tak tady je. Nic moc se toho tam nestane, ale nějak to hold probíhat musí. Takže přeji hezké počtení a doufám, že se bude líbit.



"Jak to, že jsi… Jak to, že tě…" Pochoduji po obývacím pokoji.
"No, čekala jsem tedy lepší přivítání." Usměje se. Já stále jančím, ale když mi dojde to, co právě řekla, vrhnu se jí kolem krku. Překvapí mě to.
"Nemůžu tomu uvěřit." Zašeptám a do očí se mi derou slzy. Zase. "Jak to, že nejsi mrtvá?" Zajímám se.
"Vysvětlím ti to." Nabídne se. Pustím jí a sednu si na gauč. Moje matka, která asi právě vstala z mrtvých, se na mě dívá s láskou i strachem. Vůbec se nezměnila. Hnědé kudrnaté kadeře jí sahají až k lopatkám. Její oči mají tvar veliké mandle a jsou stejné barvy jako ty moje. Průzračně modré. Vlastně jsme úplně stejné. Ona vypadá skoro stejně stará jako já - na šestnáct. Má dokonalou pleť, malý nos a plné rty. Je půvabná.
"Víš, moje matka byla stejná jako já. Také umřela, ale jakmile jsem si zapnula tenhle náhrdelník, mohla jsem jí vidět, slyšet i se jí dotknout, stejně jako ty mě." Začala. "Máme jistě poslání, chápeš?"
"Jo, ale… to já taky umřu?" hlas se mi chvěje.
"Ty ne," Jakmile to řekne, neskutečně se mi uleví. "protože ty jsi poslední a nejdůležitější." Teď se mi zase přitížilo. "Budeš muset mnoho obětovat, abys uspěla. Nerada to říkám, ale bude na tom záviset tvůj život." Nemohu dýchat. "Jsem tvá matka, a tudíž mám o tebe veliký strach, ale někdo ti to vysvětlit musí. Jsou dva světy - ten náš a Krajina. Do ní musíš jít. Nikdy jsem tam nebyla, nevím jaké to tam je, ale pár našich předků se tam dostalo. Bohužel jen tam." Brzy asi omdlím. "V krajině nežijí tak úplně lidé…" Zarazí se, neboť si všimne mého výrazu. "Jsi v pořádku?" Zeptá se.
Přesvědčím jí, že ano, ale je to lež. Pak jí vybídnu, aby pokračovala.
Poslechne. "Tento svět se jmenuje Království Země, ale obyvatelé Krajiny - Elfové - jí říkají Království popela. My dvě pocházíme z Krajiny, Kath." Zatajím dech.
"Já… my jsme elfky?" Podivím se naoko vyděšeně, avšak mi připadá, že mi matka vypráví pohádku.
"Ano, zlato, to jsme. A nyní je na tobě, abys chránila Krajinu."
"Ale jak? A proč?" Vztekám se. "Nepovídej mi tady pohádku, vždyť ty tu vůbec nejsi! Seš jen v mej hlavě!" Rozkřiknu se a vím, že ty slova jsou směřované ke mně. Utěšuji sama sebe.
"Musíš si zvyknout. Pochopit." Usměje se, bere to pozitivně.

***
Stela se dnes ve škole chová divně. Když jí pozdravím, chladně mi odpoví jen: "Ahoj." A to není její styl. Vždycky se mi vrhá kolem krku, ale dneska se mě ani nedotkne. Přejedu jí pohledem. Nedá na sobě znát jakýkoli zájem. Ani si mě nevšimne. Chodí jako bez duše. Nechám jí být, neboť vím, že je to pro člověka, který se trápí, nejlepší.

***
Na hodině fyziky téměř usínám. Sedím sama a učitelka mluví o něčem, co mě absolutně v tuto chvíli nezajímá. Mám plnou hlavu matky a Krajiny. Existuje vůbec nějaký další svět? Existují vůbec Elfové? Nebo ještě lépe: Existuje vůbec moje matka? Není to jen můj výmysl?

Přemýšlím o otci. Vzpomínám si na ty temné dny, kdy jsem nemyslela na nic, jen na TEN sklep. Jen na tmu, která mi dělala společnost. Tehdy jsem se pokoušela o sebevraždu. Když jsem si ale cokoliv udělala, on na to přišel a zmlátil mě. Pak ho odvedli a já jsem v sebepoškozování pokračovala, ale jednoho dne jsem na to už neměla sílu. Rozhodla jsem se tomu postavit. Myslím, že jsem udělala dobře.

Přejíždím palcem po svém předloktí, kde se nacházejí pozůstatky mého utrpení. Zahojily se rychle a zbyly po nich jen bledé jizvy. Když se tak nepřítomně zahledím, začínám upadat do deprese. Ani nevím proč. Možná kvůli matce a jejím pohádkám. Tuším, že na nich bude aspoň trocha pravdy, ale beznadějně si pořád říkám opak. Je to jen moje fantazie. Matka zemřela… a jsem u toho. Matka zemřela. Začíná na mě dopadat minulost. Opřu si čelo o dlaně a zírám do hloubky lavice. Snažím se tu náhlou slabost zahnat, ale nedaří se mi to. Připadá mi, že je to věčnost, než konečně zazvoní. Okamžitě si naházím věci do aktovky a rychle vybíhám na chodbu a následně domů.

Měla jsem původně v plánu dojít v klidu domů, lehnout si do postele a spát, ale trochu se to zvrtlo. Před domem na mě totiž čekal nějaký kluk.

Playlist:
...
Bann do menu:
Předchozí kapitola
Další kapitola →
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nemesis Moriko Nemesis Moriko | E-mail | Web | 15. února 2014 v 10:03 | Reagovat

To je nádherné. Líbí se mi, jak je to všechno tak pěkně popsané:-) Moc by mě zajímalo, co je to za kluka:D

2 Ami Ami | E-mail | Web | 15. února 2014 v 10:35 | Reagovat

Ááách! Jaký kluk? Něco mi říká, že se mi bude hoooooooooooooodně líbit!
Je to nádherný! Takže se těším až napíšeš další kapitolu a doufám, že tady bude brzo! Jinak to nepřežiju" No, tak jo, přežiju! :-D Ale bude mi místo toho šoufl! :D

3 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 15. února 2014 v 18:41 | Reagovat

Zajímavé. Taky by mě zajímalo, co je to za kluka. Snad nějaký dobrý.. :-) A jinak, taky nevím, jak bych se s tím poprala. Zjistit, že matka není mrtvá, nejsem člověk a mám zachránit svět. Musí to být na ní hodně, tak se ani nedivím, že má deprese.. Už se těším na další kapitolu :-)

4 ellnesin-blog ellnesin-blog | Web | 16. února 2014 v 19:28 | Reagovat

Jaký kluk? Nenapínej mĕ! A budou tam elfové! Jupí!
Když začala její matka mluvit o dvou svĕtech úplnĕ mi po zádech přejel mráz! Prostĕ chci další...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama